Zázračný léčitel Jan Mikolášek

Po 1. světové válce se vrátil domů do Rokycan ke své mamince, kterou nesmírně miloval a k zahradnickému řemeslu. Zde se setkal se starou paní Mühlbacherovou, která léčila své pacienty pomocí léčivých bylin a diagnózu určovala zvláštním způsobem. Dívala se do lahvičky s močí proti rozsvícené lampě. Navštěvovalo ji každý den doslova procesí lidí a její věhlas sahal až do Rakouska. Jan Mikolášek stařenku navštívil jako pacient. Po prohlédnutí jeho skleničky s močí mu řekla, že je slabý na plíce, ale že na souchotiny nezemře. Při této příležitosti se na něho zadívala a řekla: "Ty máš takové zvláštní oči. Čím jsi?" Odpověděl: "Zahradníkem." Zavrtěla hlavou, jakoby se tomu divila a pak dodala: "Ve tvých očích vidím docela něco jiného. Ty budeš lékařem." To bylo potřetí kdy mu bylo předpovězeno, že bude léčit lidi. Od tohoto okamžiku se s babičkou Mühlbacherovou setkával velice často. Trpělivě mu předávala svou celoživotní moudrost. Celé dlouhé hodiny mu vysvětlovala, jak ze skleničky s močí rozpozná nemocné plíce, žaludek, žlučník, měchýř a dělohu. Bylo to velice složité, ale babička říkávala: "Poznat ty rozdíly to nedokáže nikdo, jen ten kdo je k tomu předem předurčen a kdo má snahu obětovat se pro tu věc po celý život a za tím jít. "Tady zřejmě začal velký přerod Jana Mikoláška ze zahradníka v léčitele. Dlouhé měsíce trpělivě pracoval se starou paní a postupně začal provádět pod jejím dozorem rozbory moče sám. Jednou, bylo to krátce před její smrtí, mu babička Mühlbacherová řekla: "Musíš přísahat, že tajemství, do kterého jsem tě zasvětila, nikdy nezneužiješ a že se budeš snažit léčit lidi podle svých nejlepších sil. Pamatuj si, budeš-li někdy léčit, budou k tobě chodit lidé jako ke zpovědníkovi. Budou ti vypravovat svá nejhlubší tajemství, protože nemocný člověk je sdílný. Jenom člověk velice pevného charakteru může obstát při této zkoušce. Ty to dokážeš. Tobě jsem to viděla na očích hned, když jsi tu byl poprvé. Přísahej!

První své samostatné léčitelské krůčky začal zkoušet na vlastní rodině. Pomocí bylinek pomohl vyléčit svého bratra, který měl zánět ledvin a svou sestru, kterou něco štíplo do kolena a po silné infekci hrozilo, že o nohu přijde. Dlouhá a trpělivá práce s bylinnými obklady jí nohu zachránila. Pacientů z okolí přibývalo. Trvalo však dalších deset let než mohl říci, že něco dovede a věnoval se této práci naplno. První svoji ordinaci si otevřel ve vesničce Bědovice u Třebechovic pod Orebem. Zde však nenašel potřebný klid pro svoji práci a po nedlouhé době se přestěhoval do Hradečna u Kladna. To však již jeho léčitelské schopnosti byly tak známé, že za ním chodilo a jezdilo doslova procesí lidí denně. On sám popisuje veliké množství různých neuvěřitelných životních příběhů nemocných lidí, kterým bylinkami pomohl. Před každým vydáním bylinek předcházela přesná diagnóza nemoci pomocí lahvičky s močí. Postupně se této jeho schopnosti začala přičítat zázračná moc - šestý smysl. Mikolášek však sám tuto myšlenku nikdy nevyřekl. Byla u něho udivující především blesková diagnóza a telepatické vidění. Mnoho vědeckých kapacit si lámalo hlavu nad touto jeho schopností, ale i on sám ji nedokázal vysvětlit jinak než jako dar od Boha, byl silně věřící. Ve svých pamětech uvádí příběh - živý sen, který se mu zdál. Jednou při sběru bylin usnul na rozkvetlé louce a ve snu spatřil postavu, která k němu přicházela. Lekl se a chtěl utéci, ale nohy měl jako přikované. Postava přišla až k němu, ukázala rukou k zemi a řekla: "Sbírej! Sbírej!" Jednu paži měla složenou na prsou a druhou vztahovala nad hlavu. Potom se lehce sklonila, dotkla se prstem jeho hrudi a řekla: "Pracuj, přemýšlej a věř jenom sobě." Nikdy od toho dne na tento sen nezapomněl. Později si nechal zhotovit v životní velikosti sochu Krista jak mu žehná. Vždy když mu bylo nejhůře si na tento sen vzpomněl. Nejčastěji se tak stávalo, když ho lidé zkoušeli. Místo moče přinášeli neznámou tekutinu nebo moč smíchanou od několika lidí. Takové jednání ho vždy velmi rozrušilo. Okamžitě to poznal a zdálo se mu jakoby mu neznámý dobrodinec přicházel na pomoc.

Jan Mikolášek se denně setkával i s nepochopením a závistí. Přesto, že vyléčil mnohé lékařské veličiny 1. republiky, zůstával nadále v ústraní. Přicházelo na něho i mnoho anonymních udání. Měl i řadu nepřátel, ale svědectví o tom, že ve většině případů stanovil správnou diagnózu potvrzuje řada známých osobností, které léčil. Jeho pacienty byli například i T. G. Masaryk a Hana Benešová, manželka prezidenta E. Beneše. Z našich známých umělců to byli: Saša Rašilov, Bohumil Vrbský, Růžena Nasková, Olga Scheinpflugová, Max ©vabinský, ale i dr. Václav Vacek a MUDr. Vít Horníček, primář nemocnice na Bulovce.

Blížil se však konec 1. republiky a mezi jeho pacienty se stále častěji vyskytovali Němci. Mikolášek o tom říká: "Rozumí se samo sebou, že jsem takového člověka od svých dveří zahnat nemohl, stejně jako by ho nemohl vyhodit ani lékař. Znamenalo by to zhola zbytečnou sebevraždu a já jsem hrdinou nikdy nebyl. "Každodenní dav pacientů před ordinací v Hradečnu nebyl po chuti gestapu, a tak byl Mikolášek předvolán do Prahy do Petschova paláce před největší kapacity gestapa Dr. Kindermana a satana Keisewettera, který připravil o život tisíce Čechů a měl prsty i ve zkáze Lidic. (Po převratu byl dopaden na útěku v Kutné Hoře a popraven.) Gestapáci pro Mikoláška připravili těžkou zkoušku. Měl určit diagnózy z 29 lahviček s močí přímo před komisí. Byl to boj o vlastní život. Diagnózy určil bezchybně a na základě této zkoušky léčil povinně některé nacistické pohlaváry, mezi jinými i třetího muže Říše Martina Bormana, kterému bylinkami vypudil z těla žlučové kamínky. Borman ho navštívil v Hradečnu celkem třikrát. Tato činnost byla Mikoláškovi po válce velice často "vlastenci" vyčítána. Byl zatčen revolučními gardami a skončil ve sběrném táboře pro odsunuté. Nikdy nikdo se už nedozví, kdo byl v pozadí tohoto činu. Skutečnost je taková, že se na zásah Antonína Zápotockého vrátil do Hradečna. Po návratu z koncentráku měla být A. Zápotockému amputována noha, ale po zásahu Jana Mikoláška vše skončilo š»astně. Tady začíná i přátelství mezi nimi.

Konec 2. světové války a přestěhování do Jenštejna je 2. kapitolou vyprávění o Mikoláškovi. Ještě za války v roce 1943 se rozhodl odstěhovat z Hradečna. Byla mu nabídnuta parcela v Novém Vestci za Starou Boleslaví. Byla však v zastavěné části obce a on toužil po samotě. Při cestě z Vestce přes Brandýs nad Labem do Prahy si nad obcí Podolánka povšiml skalnatého výběžku zarostlého lesíkem nad údolím u Jenštejna a bylo rozhodnuto. Odkoupil pozemek od pana Čerta, statkáře z Jenštejna a začal stavět vilu. Po určitou dobu ordinoval ve 2 upravených místnostech v hostinci u Cafourků v Jenštejně a v roce 1947 se po dokončení stavby přestěhoval do vily nad lesíkem, kde ordinoval 12 let. Zde začíná i můj osobní styk s ním. On byl věhlasný a slavný lékař a já desetiletý vesnický kluk. Část svých vzpomínek budu popisovat tak, jak si je pamatuji. Vilu Jana Mikoláška jsem navštěvoval velice často. Říkalo se o něm, že je to podivín, protože si nenechal do vily zavést ani telefon. Ale pravda byla jiná. Každý den odbavil 150 až 200 pacientů a ve svém soukromí chtěl odpočívat a nebýt rušen. Já jsem v té době bydlel se svými rodiči na obecním úřadě, kde maminka pracovala jako úřednice a kde byl jediný telefon ve vsi. A tak se často stávalo, když jsem přijel na kole ze školy, že mi maminka říkala: "Vezmi si čistou košili a pojedeš do vily, jsou tu 3 telegramy." Jezdil jsem tam rád. Byla tam zvláštní atmosféra. Všude plno koberců a krásných obrazů. Mikolášek měl rád přírodu a tak všechny obrazy byly z přírody. Když jsem telegramy předával kuchařce dostal jsem většinou medový koláček, ale když jsem je předával přímo Mikoláškovi, dostával jsem 50 Kč.

O jeho styku s obcí se zmíním jenom krátce. Nebylo by to hezké vyprávění. Tehdejší MNV se spolupráce s Mikoláškem bál. Byl to soukromník a šarlatán, jak se stále častěji ozývalo z oficiálních míst. Ale měl peníze, a tak se čas od času objevil příspěvek na kanalizaci pro obec nebo příspěvek na vybudování mantinelů a elektrického osvětlení ke kluzišti a podobné akce. Zvaly ho všechny organizace hlavně na taneční zábavy. Nikdy nikam nepřišel, ale vždy přispěl, a to byl účel pozvání. Z jeho léčitelské působnosti měla obec prospěch i jinak. Jen pro příklad. Každý den přijelo k Mikoláškovi 250 až 300 pacientů. On stačil odbavit maximálně 200, a tak se mnoho pacientů muselo vrátit domů s nepořízenou, ale ten kdo byl z daleka musel v obci přespat. Jezdilo za ním mnoho pacientů i ze Slovenska. Pro takové případy se našla po různých chalupách ve vsi připravená postel i se snídaní. Ráno ve 4 hodiny už cupital takový nocležník do fronty před čekárnou, aby dostal nízké pořadové číslo. O půl osmé ráno přijížděl od Prahy autobus, který měl zastávku u cukrovaru ve Vinoři. Odtud asi 1 km každý den utíkalo 80 až 100 lidí rovnou do fronty pro pořadová čísla. Na mnohé z nich se však již nedostalo. Kdo přijel později neměl žádnou naději, jedině když si zamluvil písemně nízké pořadové číslo na určitý den u dědy, který čísla vydával. Se žádostí o pořadové číslo byla pochopitelně v obálce i nějaká koruna. Nebo jiný případ. Jedna babička si zjistila, že se vykupují prázdné skleničky od léků a těch se kolem vesnice povalovaly plné strouhy jak je pacienti odhazovali i s močí cestou od Mikoláška. Stačil malý vozík, hrabičky a rukavice. Když byl vozík plný, vymyla skleničky v potoce a odvezla na svou zahrádku. Za 2 plná nákladní auta to pár korun dalo. Ve 2 hospodách ve vsi bylo rovněž stále plno. Jedna nabízela pokoje k ubytování, druhá domácí zabijačku. A takových dalších šikovných lidí bylo ve vsi víc.

Před jeho vilou stála často auta s diplomatickou značkou a nebyly v nich návštěvy, ale pacienti. A jak sám říkal: "Léčil jsem v Jenštejně ministry, ba osobnosti i výše postavené, vysoké hodnostáře duchovní, generály, univerzitní profesory, slavné herce, hudební skladatele i virtuosy, vědce, spisovatele - v nemoci jsou si všichni rovni. V jistém smyslu je nemoc nejbezpečnější cesta k demokracii." V této době navštěvovala Mikoláška každý den jeho známá paní Rybková z Prahy, která sbírala lahvičky s močí po pražských nemocnicích. Posílal pro ni své auto. V 10 hodin přerušil ordinaci a přijal paní Rybkovou, která přivážela vždy 60 lahviček. Po jejím odbavení ordinoval dál.

Velké přátelství ho poutalo k těžce nemocnému hudebnímu skladateli J. B. Foerstrovi, akademickému malíři Dědinovi a houslistovi Janu Kociánovi. Z ciziny to byl hlavně styk s Chicagem v Americe, odkud mu posílali mnoho skleniček s močí, u kterých určoval diagnózu. Dostal odtud i nabídku, aby se tam přestěhoval, že tam pro něho bude zřízeno sanatorium. Sklenička s močí přišla i do anglického krále Jiřího VI. Ten však byl již těžce nemocný a brzy zemřel. O Antonínu Zápotockém jsem se již zmiňoval. Než se stal prezidentem, pravidelně Mikoláška v Jenštejně navštěvoval. Později jezdil Mikolášek za ním. Po smrti Antonína Zápotockého ztratil Mikolášek ochrannou ruku a začaly se s ním dít podivné věci. V některých okamžicích to vypadalo jakoby největším nepřítelem tehdejšího zřízení byl právě on. Ministerstvo zdravotnictví vyhlásilo boj proti šarlatánům a Mikolášek byl označen za největšího z nich. Každý se cítil být povolán ho zkoušet kozí močí a podobně a když to poznal a rozčílil se, tak v novinových článcích byl vláčen jako divotvorce, který musí být tvrdě potrestán. Vyčítali mu, že má vilu a auto se šoférem. Nikde se však nepsalo, že prodělal mozkovou mrtvici a byl částečně ochrnutý na pravou stranu a auto řídit nemohl. Způsob jak ho zlikvidovat se našel. Platil prý státu malé daně a tak stanul před Okresním soudem v Brandýse nad Labem, který ho odsoudil na 5 let vězení a ztrátě veškerého majetku. Přijeli pro něho ve 2 hodiny v noci a neměl čas se ani obléci. Než se rozednilo byla vila prázdná. Odvezli všechno co se odvézt dalo i sochu Krista z kaple v lesíku, kam ji přestěhoval od vily a kam se chodil denně modlit. Do které úschovny to bylo odvezeno se již nikdy nedozvíme. Byl vězněn na Borech, ve Valdicích a Ilavě. To se stalo v roce 1959. Po propuštění v roce 1963 žil u svého přítele MUDr. Urbánka v Praze. Již nikdy neléčil. Zemřel v roce 1973 ve věku 84 let. Je pochován na hřbitově na Olšanech vedle svojí maminky.

Co říci na závěr. Po dobu své praxe léčil 5,5 milionu lidí a o této své činnosti říkal: "Nikdy jsem nikoho nepřemohl, nikoho neporazil, nepobil miliony nepřátel, jako mnozí z těch kdož si vydobyli nesmrtelnost. Byl jsem jenom bylinkář a mým úkolem bylo zmírnit utrpení a prodloužit život. Ale i když jenom skromně odhaduji, že jsem alespoň jednomu člověku ze sta prodloužil život o 1 rok, pak mně vychází, že jsem zachránil pro tuto krásnou zemi 40 000 let života a jsem š»asten, protože vím, že jsem žil sice odlišný, ale užitečný život."

Z jeho vily je v současné době po dvou velkých přestavbách největší domov důchodců na okrese Praha - východ.